Pán Marcipán

Přijel Pán Marcipán,
na hlavě měl klobouk vám.
Přijel sem na koni
dnes tak jako předloni.
Zadýchal se docela,
kráva na něj bučela.

Když z koně seskočil
potřeboval nabrat sil.
Sesunul se do slámy,
zpocený, polámaný.
Dal si dvacet, přidal pár,
probudil ho divný žár.

Stodola v plamenech,
neměl kouřit, to je pech.
Vstávat se mu nechtělo,
shořet víc, zvedl tělo.
Vytáhl se z okna ven,
unikl před plamenem.

Sedlákovi zamlčel,
že dobytek už neměl.
Vypařil se lesu vstříc,
do kopců a do bystřic.

Tento rok už nepřijde,
nejspíš ani příští ne.
Třeba za tři, co kdo ví,
on sám se tím netrápí.

Dálky jsou tak lákavé,
nohy půjdou, kam to jde.
Přikryje se hvězdami,
všude bude neznámý.
Slepice vám pohlídá,
vrátí je až posnídá.

Dokud bude sílu mít,
nepůjde ho zastavit.
Kdyby jste ho zabili,
toulal by se za chvíli.
Má to v srdci vyryto:
čtverák, bota - kopyto.

Je to Pán Marcipán,
hned je tady, hned tatam.
Tak se na něj nezlobte,
přijměte ho, jaký je.
On má taky všechny rád,
jenom občas mívá hlad.

Tady končím rýmy krátké,
ukláním se, rychle z vrátek.
Vždyť vy ani nevíte,
že to zvíře nemyté,
spalo včera v síni vaší.
Těšilo mě, naschle, braši!