Nevykořenitelná

Do Polabské nížiny

denně z kopců sjíždět musím,

ze života ve městě však,

z toho mívám kůži husí.

 

Spousta aut a davy lidí,

beton všude na dohled.

Žít ve smogu? Nezávidím!

Chemička vypouští jed.

 

Proto odtud pospíchám,

jakmile mám v práci padla,

nežiji tu, nedýchám,

cítím se jak kytka zvadlá.

 

Železnými horami

vede plno pěkných cest,

vískami, co klidné jsou,

chybí jim ruch velkoměst.

 

Mezi poli volný prostor,

svěží vzduch mě opíjí,

káně mi nad hlavou létá,

křídla já mu závidím.

 

Pryskyřníky, kopretiny

zdobí příkop travnatý,

svojí vůní bez omámí,

pes tu štěká u chaty.

 

Slunce je mým společníkem

při potulkách krajinou,

tady všude já jsem doma,

nevyměním za jinou.

 

Zažívám tu rozbřesk ranní,

žár letního poledne,

často mne též soumrak šerý

na mých cestách doběhne.

 

Setmí se a vše se zklidní,

kraj se do tmy zahalí,

hvězd je náhle plné nebe,

na ten moment čekaly.

 

Miluji svou domovinu,

pro mě svoje kouzlo má,

nabízejte poklad zlatý,

odmítnu ho, zůstávám!