PRAVDA

Potkal jsem v parku podivnou ženu,
podzimním chladem celá se chvěla,
držela lahváč co ztratil už pěnu,
tabákem z popelnic na dálku čpěla.

Natáhla ke mně špinavou dlaň,
a bezzubá ústa tiše mi pravila,
jsem tvoje královna a platím svou daň,
za to že jednou jsem na tebe vsadila.

Můj drahý pane probuď se prosím,
vždyť jen mne miluješ, proč pořád spíš?
Vzpomeň že věky už v srdci tě nosím,
jsem tvoje láska a ty to víš.

Přidávám do kroku,to jsou dnes lidi,
jakási somračka a prý moje láska,
co všechno člověk na světě vidí
královna popelnic,z kanálu kráska.

Utíkám pryč jak falešný hráč,
odmítám poslouchat opilé tlachy,
ještě jsem zaslechl tlumený pláč,
měl jsem tam hodit k ní nějaké prachy.

Občas když přicházím k starému jilmu,
u lávky v parku vidím ji stát,
jakoby vypadla z divného filmu,
ta se mi určitě musela zdát.

Nedávno zaslech jsem v rádiu větu,
asi to nějaká blbost zas byla,-
poslední šanci prý můžem dát světu,
jen kdyby pro pravdu almužna zbyla.

Pro nás je pravda jen stará běhna,
a kdo jí potká stydí se za ní,
za pivo pozve vás mezi svá stehna,
pro trochu tabáku k zemi se klaní.