Paranoik IV.

Cítím jak má mysl chřadne,
zatím co ta tvá se rozvíjí.
Nemám páru jak to celé dopadne,
rozjímám a ty se smíchem svíjíš.

Ono je snadné hodit na mě všechnu vinu,
a před svým prahem nezametat si svou špínu.
Ono je to příliš snadné jen tak přihlížet, jak mě topí,
kat, co za obyčejných okolností ani svého psa neuhodí.

Netuším, co jste si to s bandou šili,
jen tuším, co nakonec jste ušili.

Prosím tě, obleč si mou košili,
nechci být sám, než zešílím.

Nebo ne, nechci se ti doprošovat,
nutit tě své tělo do mých šatů soukat.
Sledovat, jak suverénně lze životní situace řešit,
že vlastně každý je kámoš, že není s kým soutěžit.

Jako má Víla koukáš často do budoucna,
ráda toho zneužíváš, hraješ si na démona.
A strašíš mě zlou představou,
že jsem jen tvou návnadou.