JÁ,POUTNÍK

Kam kráčím věčný pěšák,co mě stále volá,
jakým neklidem mě sudičky obloudily?
Sotva jednu horu zdolám,
už mi jinou přisoudily.


Osamělý chodec jde krajinou tiše,
a vidí to,co nikdo jiný,
každým krokem do ní osud píše,
a neděsí ho noční stíny.


Země usnula,a tulák hlídá její sen,
tichý poutník tu není hostem cizím,
netopýr pískne sotva pozdrav jen,
a v hlubině noci znovu zmizí.


Umět se dívat očima vesmíru,
rozumět tichému šepotu hvězd?
Můžou jen čistí jako list papíru,
ti,jímž je dáno zbloudilé vést.


Na starém rozcestí jsem ho potkal,
tam,kde staletí dub drží stráž,
jako by si tam na mě tenkrát počkal,
a pak mi řekl- tak tady mě máš..


Vzpomeň na zemi dávných dob,
na lásku, kterou ani smrt nezlomila,
nikdy ji nespoutal studený hrob,
nikdy se před časem nesklonila.


Všechny tvé slzy pro ni prolité,
byly živou vodou v pustině věků,
a vždy znovu a znovu rozvité,
změní se v zahradu ticha a vděku.


A její tíha ti zlomila křídla,
přesto jsi se za ní vlekl dál,
jen aby jsi znovu pil z toho zřídla,
co hledá každý- ty,i král.


Život, ten šašek mnoha tváří,
vesele křepčí na špičce jehly,
těžko mu věřit,starému lháři,
tvé prosby zoufalé,nikdy s ním nehly.


Od úsvitu času kráčíte spolu,
ty a tvá duše znavená,
stoupáte vzhůru,zas padáte dolů,
a nevíte,co to všechno znamená.


Už dávno neznáte cíl své poutě,
a teď přišel čas,rozhlédnout se kolem,
nechat tuláckou hůl stát v koutě,
nebýt už dál ve větru stvolem.


Neúprosný jako kat je ten hlas,
ty slova jsou oheň a bolestí čistí,
tak rád bych ho přesto zaslechl zas,
však slyším jen vítr,jak tancuje v listí.


Až se náš dech s větrem rozletí,
až opustí radostně vězení těla,
rozetne pouta,to odvěké prokletí,
pak vydá se vstříc volnosti,
jak z kuše letící střela..