STÍNY

Ne z lásky jsem se narodil,
to pouhý chtíč mě na svět chtěl,
můj pláč by kámen probudil,
jen kdybych lásku dostat směl.

Slzy se v hlubokou řeku řek slily,
a bolest jak oheň spálila duši,
v propasti smutku stále však zbyli,
zajatci temnoty a na mříže buší.

Sám bez lásky jsem pouhý stín,
a zmizím když mé slunce zajde,
jen rozplynu se jako dým,
tam v mracích vítr stesk můj najde.

Znám osud sirotků,těch dětí samoty,
korábů bloudících svou tmavou nocí,
zrozených do světa výronem prázdnoty,
zplozených opilci v zatuchlých docích.

Málo z nás bastardů teplý hlas uslyší,
mrazu chlad v ledovec srdce nám mění,
snad jednou osud zas bouři svou utiší -
vichřici která v nás zahradu plení

Zase a znovu dál přichází bytosti,
co nesou si znamení nezvaných hostí,
nechtěni,vrženi bez ptaní, radosti,
pokřtěni bolestí,strachem a zlostí.

Když potkáte lidský stín,páchnoucí močí,
laciným vínem a odporem davu,
zkuste mu pohlédnout do prázdných očí -
nechtějte odvracet od pravdy hlavu..