ČLOVÍČKU

Kam jsi to zabloudil,příteli človíčku,
opouštíš světlo a vítá tě stín,
věčnost už pomalu zhasíná na víčku,
bolest je průvodce,branou k nám klín.


S křikem se človíčku sám na svět dereš,
a brzy ti z lásky první facku dají,
tak brzy můj příteli, kříž svůj si bereš,
tolik toho beránku,život ještě tají.


Zaťaté pěstičky,chlad,strach a tíseň,
moc rád bych pomohl,ztracený poutníku,
vím,zmizela beze slov laskavá píseň,
znovu se vrátí až přijde čas hrobníkův.


Anděl dnes nestíhá, má hodně lítání,
neboj se maličký,nepřijdeš zkrátka,
po těžké noci teď přichází svítání,
s ním hřejívá náruč,a něha tvá matka.


Ten malý kabátek nemůžeš vrátit,
možná snad jednou,až půjdeš zpátky,
tak lehce se můžeš človíčku ztratit,
než odložíš kabát,tak těsný a krátký.


Jako se den a noc nesejdou spolu,
a štěstí marně uniká bolesti,
jsi človíčku podobný křehkému stvolu,
a musíš se džuglí sám ke světlu proklestit..