90 - Verše egyptské

Úchutnání sluncí

...

 I.

 

 

Podnebí

 

Nad azurovitým obočím,

bez lazurků mráčků,

 modresa nebes panáčků,

   kam bez vrásků skočím ?

      Již dnes vím,

       ostré slunce,

         lehkým sněním,

            protnu lehounce.

               A než se znamením,

                vodou se opojím,

                   řeknu lásce,

                     vím, léto, mé krásce.

 Klenba

   Barva atmosfér,

     noci indigových zrcadel,

       když jsi šel,

         teplem běžel,

          z vodních sfér,

           poduškou duše,

            nabažen ve snové předtuše.

              Lásko, klíči k životům,

                bloumáme od posledního

                  do prvních dnů ?

 

                   Ze svých hrotů pokoje,

                    diamantové sklo taje,

                      ze sluncí chvíle nehasnoucí. 

Hřebeny

 Vycházíš ven,

    chodidla, tvé jizvy,

      uspíší tvůj návrat na zem.

        Zemská dál,

         vprůsvitnělé skarabei silulet,

          hřebení pouště, zraky tesáků, lagunní švy.

            Tvou švů jiskrou,

             v letu, kam za šev král,

              se karavanou písků díval.

 

  

Východ

Plné talíře v zemi tisícileté,

  ubité oči dun dynastií zakleté,

    svědci míst ptají se potají,

     'čím zvete?' šaty soch již nehrají.

   Cítím tvé duhy, rzivé a bezcenné,

  vše utíká zjevněji, klidně jako zpomalené,

 dny křehké, sny mokvavé, křišťálový líh,

 modrý mramor, tlukot čtyř listů a dýh.

Než spočinete v přímluvu tichou,

  nechte duši svou, čirostí volnou,

    blahosklonou vodou neskonalou,

      navždy za to co žije plout.

      Lodě odrážejí své pocestné bázně,

          plachty slyším mluvit soumrak ze strázně,

             cíle vypršené, roky sil dechem vyryté,

               proč já jen veršem žil, mluvte-li víte.

Pláž historií

         Probudil jsem se kádí ze stesku

         za všechny slzy vyplakané tělem

          božích zjevené toho životního snu

           všechny kocábky lidských dní

          klesající ke dnu.

          Jich vůz s láskou vtělil slunce

             blyštivé a uťaté paprsky od blesku

                  za nímž odkrojil přízrak sílu švem

                     a citary duší rozezněly pralehounce

              Tanec od pramenů zachvátil zázračné

               krásné těla žen přízračné

 

              jemného svitu první květ

                závrati zrodil sůl na pohled.

Sleď

         Sleď je sled zážitků,

   ze kterých báseň sletí,

   na zápraží lůna,

  rčícího z odkvětí,

  dovnitř vně za zruku

  od pestíků bujné,

  třásní ze třtin tvé,

  kádi rozvilé

Tříšť na vlas přesnou,

divanem pěn členěnou,

pěny citu, na paškál

ji vemou, hrou ztřeštěnou

   A my odvěcí

   trhači lodyhy,

   putující zemí,

   pulzní klid něčí,

   aktem lipným měčí,

   ze stébel, jimž nechala

   jsi Tmu. 

Krémotok

      V rozbřesku cévních dekretů,

    hledám tep vnitřních sekretů,

   jeskyní pramenitých v růžolícém letu,

  při skotačivém cviku, mnivém skřetu,

  tichosivém šiku, navádím milenku k ryku,

  nač tím vším mrhat,

   bohyně plodné naděje ?

Svět je prázdný,

nádherný, víc než

smysl zde nezeje ?

     Při intimném tanečku,

    dvě štastné duše chvěje. 

 

      Při horkém bolnění,

         slévá se viny krůpěje.

 

Srpen

     Všechny vypršené nápady srdcí

 

             Řekla klidně

                    Jedeme surfovat na vlnu

              jejíž zeď          ze života vteřin

              chuchvalce hieroglyfů     omrouská

                   a vy ( my)  v ametystově mysu

                         batyskafem chráněni   

                               básní  příhod   a vzpomínek

                                  Neumřeme. 

 

Jižní Vodoměrka

        Nezapomeňte, že píši tyto řádky uvolněn

     plážovým vánkem, ne tedy z nevyrovnanosti citové

   a neúplnosti lidské, jak u mne často bývá zvykem vyhledávaným,

 který považuji takřka totožný s tendencemi děvčete,

  vstupujícího na křehký led, končící pod břehem jezera,

   v němž se dítě milosti plavati učilo. 

 

     Ve skutečnosti jej fascinují bublavá, primordiální expozia smíchu,

    kobry zničující harmonii etikety a máyské oběti krvavého náboženského

   masokombinátu. 

 

    V. Nezval píše o géniu, který roztřikuje myšlenky, o hřeben, 

   kterým učesává ty pomatené a košaté brvou ladné přínosnosti,

  jejich strukturu zaznemenává tak obdivuhodně...

 

   Jako ve skutečnosti mne obdivuhodným způsobem uchvacovalo 

 vstupovat do vzpomíny na jednu jazzovou skladbu

 (hranou z digitálního rádia; pozoruhodné trumpetové sólo

 stupňující se do spirály)

 vystupující z reproduktoru do prostoru,

  ve kterém dva zkouřeně líní strakapoudi s lidskou hlavou,

  pohledem pramenili nad vodní výhonky zelené,

  fotosyntetizující v poklidném proudění, nad nimiž po hladině,

  plouživě tancovala mladá vodoměrka,

   osudové soukročí nokturna, onoho pondělního lázebníka smíchu,

   v onom životě na smutek vodoměrky, její trvanlivost

   a životnost v krásném slunci dne, kdy vnímáš pomíjivost

   jen jako přívlastek věčně nezapomenutelného klenutí řasy vteřin. 

Mládí 

       Nemohl zapomenout na cigaretu,

        jejíž žebra vdechovala předčasnou smrt spisovatele,

         opojeného bezmyšlenkovitým nebem

          a poprvé štípanou zahradou panenských rozkoší,

         jež přinášející ona sublimná panoramata kouře,

         objevucící se nad ústy kroužícímu půlnoc

         nejslastnějších dnů mládí.

    Realizace vrcholu představovala řešení,

    nápad vnukání na bohulivé řece myšlenky,

    ohřívající se v zádi na výsluní jednoho plážového dne

    v exilu egypské dovolené letního střízlivění,

    kde jitřenka, mimo působnost zemskou a sluneční,

    zaujímá lidi, neustále hlodající most harmonie

    svými myšlenkami a bouřemi na přežití v ráji,

    který ( nevyjímaje jinou inteligenci) neustupitelně

    skáče bohu do řeči a posílá lidi do ležatých černých děr

    nejkrásnějšího jádra Života. 

Hamako věků

      Ó hamako věků mysu karibského,

    kde vězíš, ať mohu splynout s tím,

   co je pravou tváří lidské lenosti a nehnutí,

 řekněte mi proč písčitý háj touží

  tiše mlčet, snít o rozjímání dvou 

   velkých tvůrců na místě, které je 

    ryze české a které miluji. 

   Ó Boží výsosti nad vteřinou jedné

    excelence vašich nadmíru

     přístojných zívnutí,

      v každém koutečku, 

        místečku neopakovatelné imanence 

          je brána s brázdou a klenbou,

           kde jen nebe a mravní zákon zívnutí

            majestátní inspirace ční 

              jako limit posouván

            

          Ve všech z nejkrásnějších myšlenek

          na vlnitou píseň velebenou jen vším

          co jest v pěně života věčného.

Dopis

    Zdálo se mi živote,

                             o tvém tanci tvořivém,

     jak hlubiny přemosťuješ

                                a zátoky otevíráš,

     strojené proti ústí tvé noci,

                                      o které navždy pojivo 

     lidských snů tká svojí láskou,

                                    hlesnouti přítomnou zúčastněnost

     a lásku obsaženou

                            v objevech na prahu věku,

     jež pluje nad střešnicí radosti

                                   vystoupaných robřesků staletí.

Okna

  Díváš se

              kam se podíváš

                                  motýlku nachový ?

      Mávni pro zdrcené

                              mávni pro zdraví člověka

     Mávni a přej

                     co přichystá

                                     život v nás

       mávnutí ve zlatě 

                              douškem vítězství

      perly ukleté  

                     jež lelkující strýček osud

          schoval nad shledaným 

                            deštěm oněch míst

         jež dospělí zapomněli. 

Spáč

Viděl křehké slzy křečí civilizace

                                         atomovou válkou zničené,

    viděl kulturní prohry, 

                             velikosti planetárií, 

                                                     mimozemského typu,

       žil s představou mnoha bojů

                                         o poslední ze série mezihvězdné štace,

           tou jedinou jíž ještě věřil,

                                            byla cesta v čase

             a vodíkový večírek 

                                     za všechny planety zítřka. 

Okřálost 

  Zdál se mi sen

          staré jeskyně Macochy 

                    a Máchova hvozdu

               

   Staří přátelé

          přiléhavě hodující

                   ve vzpomínce 

  Rozkonějšívé lámání pateřních obratel snu

  krček velikost a světelné cesty milenek

  v čase rozpuštění zlatavém

  Ve výhni mozku tvém

          vzpomínkou na hvozd

             o snu vybředlém

Hra

  Zříce se únavy, snažilo se vysvětlit Vesmír

       - žádný záznam

  Lkalo mythobořičství všechny hranice

       - všichni sběhové světa

  Energie se formulkami exklamuje sama

       - na orbitálních špejlích

  Zjevně je to všechno zvrácené

       - bez podestýlky účinku

  Musela nahlodat pilíře slávy

       - ze stran antické slavnosti

U bazénu

Viděl excelentní souvztažnosti

      - bez kritérií a zmatku

Totální senzorická válka o lidské sny

      - v kolektivní ražbě zvonů

Tisíciletí zmučená básní k chaosu

      - průrvy převleků lidských 

Brilantní poetesa na hraně zítřka

      - čte o spisovateli sci-fi

Rozluštění formulky genových špíků hmoty

      - několik nápadu předbíhajících epochu

Stavby dosud v literatuře nerealizované

      - a plány na zničení masy jejich prvenství

. Mohla prostě začít úplně odjinut

- vidět jen plátkové pásky souvislostí

¨zničit kruh představ o nemožném

.Začít od jiného konce

- miliony let otroctví v budoucnosti

" vše vzaté přetočením zpět

. Neplést si zázrak s genialitou

- oddělit boha od nesmyslu

" vyjít vstříc jeřábům nových konstrukcí

Zobraz

Ten krátký příběh majestátního rozmachu

pro nej zářil vyšší nutností,

vůně papíru ze starého shopu

s vědecko-fantastickou liteteraturou,

vůně psychedelických divoženství

a fantasticky osudového rozjímání o Tvorbě.

Celé to stylování nad povídkou,

jež přečká den po jeho úmrtí,

celá ta břečka nápaditosti,

utopená ve momentu fluidní

inspirace bez dílčí stavby.

Mohl to být příběh o robotovi,

který zvěčňuje zároveň

na papír i na plátno nadčasovou 

produkci mimo svět štábních kamer.

Příběh o průmyslu, kde filmové prostory

okupují již inteligentní roboti

i mimozemské bytosti

a vše se točí kolem záhadného fluida

expandující vědomí a komoditu zvanou

časoprostor.

To on sám časoprostor vnás,

vymýšlí všechny nezastupitelné sny

o teleportech, životech zklamaných dobrodruhů,

špičkových vědců, válkách mezi drony

a deštníkem vizionářsky počaté představy.

Avize

Mohla to být Salvairova snící vlastnost

být hlavou jeho robotické transformace

a zpátky v exekuci lidské bytosti

Čím by vyprosťoval nové životy

a jakým způsobem by bral 

podobu lidského srdce 

na své mladé oběti plýtvající ?

'Vy jste přišel, aby jste zachránil

poslední predátoří zbytky lidské rasy ?'

Ne nejsem z telemorfické linie živých.

II.

Částice po kterých se neusíná

Viděla jste je jako samice ?

Povstala jako nová národní instituce,

znovupostavila kluka, vyzvídajícího 

informace o událostech v pozadí

nové literární senzace léta,

která se udála někde v blízké

Budoucnosti.

"Snu všech hodin"

"Tajesmtví vší moci"

"Tisíciletí planetária"

"Všechna krematoria jsou věštbami"

(V názvu povídek, kterými jsi 

 započal let v jiné dimenzi)

Potápěč

Zrovna kontemploval o plavbě

teleportu napříč stovkami galaxií,

(nic víc než přenos myšlenky)

kam bájný potapěč a dobrodruh,

ukryl dozvídající se sympozia,

na dně stavby, v krvi útrob,

bájné polokapaliny, v jejím lůně

má býti ukryta budova,

molekulárně-vibrující syndrus

(víc než přestavba částic)

do které Sedimentus 

vsadil všechny své

velké Sny.

ixyxxz

Otevřel se nad plukem korálů,

strana vody mísila, obrázky jednou sila,

podél vlnek grálů, kam ženská postava,

silný charakter doby, klínila svobodu valů.

Jak turista na poušti, hrající golf

a vymýšlející příběh, prdící přesně

do rytmu cinkání cigánů, kradoucích

měďené vázy, v konsenzu masozřavé 

podstaty lidstva, snícího o poslední, soudné večeři

libozvučné zvěřiny jaterní tkáně. 

Jak kosmodruh vysílající článek,

přes neznámé pláně planety Oceán,

teleportující se tak nad okna 

nejvyspělejší civilizace, v mnoha

defilujících kvadrantech,

samostatně přepisujících nepředstavitelný

dotek, jakým se zval chladný troud, šatu Čas.

(A přitom hudebník, milující pláně

a kruhy v obilí, kroužil prstem,

který mu chyběl, odstavený

v sedmém pruhu ribilního centra

 kvantového výtažku galaxie)

Majíce tak v genech génia

od doby, kdy jeho dědové

dobyli Mariánský příkop.

Litanická

Parmo života

korále smrti nevidomých

mozole trojčlenky zoufalství

Jurto splněných délek štěstí

pasto člověkova spektra génia

mízo roztřikovaná idejemi

Bezmezný měňavče světla

ústa vykovaná ve třtině

Apollinairova vteřino poháru

z něhož jsi ty i já piji tebe

Úplny stavé všeobjímajících

předků vášně básnických rozpěnění

Hesla

Čas byl pro tvé obrazoborecké postavy nepoměřitelný,

však všechny téměř hráli na majestátní strunu jeho

zdvořile napřed a bez políček zrcadel objevujících

se na cestě za mladou, šíleně zpestřelou dámou,

rozpálenou jako jablíčko, upálené kolonií nápadů,

vynalézavosti dcer Jupiteru lásky, částic uzdravení,

postav druhé vlny volání, kde kapilárou fénie S12

bez krycích zadních vrátek galaxie, loď sesterského nekonečna,

přijímá nouzové volání ze zadního traktu federativních systémů.

Jiskrná

Nad vší důtřpytnost

iontových přivábění 

noc jiskrná nad hlavami skvoucí

perem hvězd bílojikrných

ve spánku o extatickém inženýrovi

za pěstmi kde tanci pelesti jiterná

hrana snění se zve sama do podsvětí

obrána krůčkem vln tepychů

na písku z pláčící pláže

kterou si zamiloval čtyřnohý průzkumník

kapkou nadvěčnou

(Nemohl ji znát neboť 

vyváznul jako jediný)

Tep průsvitný

tepem z hvězd

hudbou zátoky

stromy lagun

svědokové hvězdného dynama noci

plnící kruhy od kotníků blaženosti

až ke svítivým úsvitům ráje

v El Gouně kraje Egyptského

Šablona

Čím zbožňovanější je touha

tím hladivější je pramen

a svítivé fluidum nadlehčitelnosti hrotů

o nichž sníš dříve než cokoliv vypovíš

dříve než si v básni křehké tahem odpovíš

jemné tkanivo polštářků vybílení

tam mysli lan i lanek znát smíš

než vyhoří všechna její strouha

A jako princ po svícnech dechu

kahan se kroků dne obrací

než pomine vteřina pera tance

jež tě smítkem prachu hvězd

k životu navrací

Vor

Vytrácíme po cestách

perly vítězství,

dobou pozřené,

ladem rouch prostřené,

pod cinkotem ucha zrní.

zmítám se pera dechu bez údechu

po doušcích, oboušcích vábivých,

jemnosvitem, kmitem řas tvých,

nad rouškou duše mechu,

pokrývky tichého cechu,

poduška vánkem tkaná,

až přijdeš, smrti,

odezní.

Kam něhou světla,

snoval pán tvé žízně,

jež tančí po nebeské střižně,

pln hrdel líhně stoupané,

jinotaje všech věcí houpavé,

ve hranách hran tváře tvá,

vášeň času pusta vzdouvavá,

táhné a pouští, úběhem pustošivým,

úkosem srdce ohřívá,

nad válkou tance lásky zimomřivá,

kde nocují tanky strachu,

vozé se princů naděje,

v památce hrachu,

v laguně hvězd ozvěn sivých.

Opál

Opál

V opálovém kočáře renty vzduchu
(pod přikrývkou plenty hvězd)
kochají blahoskvoucí labutě
(oblakoucích hejna zprůsvitnělá)
výkřikem prudkým jmění osamnění

(neslyšitelna jemna přidušená)

vysokých pnutí sklesle ženoucích
(do žeber hlesle s chutí konečna)
roucha žháře rtutí nadzemského
(letem krajů tmáře subtilního pěst)
krovkami houpavými zněžnělého
(kam oplakaná lodice sluneční chví)
větrníčkem očí slz lvice tvých

(potrhaných polosnivých odvětví)

v dechu dívek bázní šířivých
(úžinou fosforu šijí duhovou lest)
touhou zvěst nejkrásnějších milenek 
(básnících stuhou křehčích nebe sedmého) 
při neslyšném krůčků třináctých pomněnek
(jediné vášně komůrek života tvého)
pečetí jadérek vyvřených do živého
(kam umírající dopis princů zvuku)
tká epos zítřejších uhoření mozků čirého

(přistává velebenou maskou andělských volání)
v objetí fénixe pijícím s Věšteckým předtuchu
(ve vteřinách tající třtinou zesnulých Pravda uhání)

 

Voda

'Vím kým jsem'

prohlásil hrdě hrot pera

 princezna           étherného

kde proudy          všemi směry

mísí se                 ve světelné

a fantazie           dortů dcera

mizí                    z pomíjivna 

jako                     milenců aféra

Brousiči brouskoví

jihnou

trylkovci mrouskoví

broukají

tóninu země

tvou

Krásnou báseň

mráčků okroví

Ve vteřině

všechny řasy splihnou

Splihlých všech řas vteřin

ohasíná míra

V mracích krásné básně

tvé

Tóra země broukavé

Mrouskoví

trylkavci a čeládci

jihnou v nenadání

'Vím kým jsem'

Prohlásila voda pera

La Herba

Tisíce rtů padlo k zemi

a listy nesvlažili

Tisíce básníků padlo k zemi

a báseň nenapsali

Osud nenávratně zplozen

v závist dne i noci

Bez smrti rovnosti lásky

paty zákopů před

životem již se ženou

Zlých přeludů

hrůzných polospánků

z očí ženoucích

Kde Herba Maria 

přes háv jak lidské dno

rostlinné sny točí

A krutost přítomného 

v Ní smočí

Vesmír

naříkající Vesmír

v němž železo bouře

lidské plémě hrůzné

Hladovým věčně 

hrobům lká

nad výšinami

Sladkých skal srdcí

zoufalých bolem

rozběsněných

Krvavé trysky až za

spravedlivou smrtí jdou

Bez vzdechů vidlic

času neznámé tváře

mylný Jas

Po tichu přichází

jen Vesmír

Hudba jeho ohýbá

Nepředstavitelný ČAS 

Stryje

Stryje milosrdné blaženosti

metodikou Saivairova zrození zbystřené

předchůdce jitřenkou zla třené

Kam Vesmír bez vzdechů

v postavách rozpíná

plyn jiternosti

Nástupce Saivairův 

je propadlý vír

zlojiřní energie

dechu básnikova

počínání

A padající malý princ

je energie za básníkovým dechem

Vesmír a v něm píle za pád rodících galaxií

jeho bolesti tělo rozjímání

v tiché mlhovině velikosti

Mlčení

Tvá vidoucnosti, víme-li, že většina z nás,

i těch nejtvořivějších, jsou prakticky již dnes mrtví,

povstávaje v vyšší nutností, nikoliv bez zaběhnutí

dávné pýchy s uzdou, lomí se ve skutečnosti postav,

které vytváří od tohoto léta.

Jeho tvořivost podobá se hvězdnému

rotoskopickému slunečníku. 

Postava je extenzí tele-morfické zbraně

autorovi skutečnosti.

Už jen víc než rozklíčování formulky

pro přenos hmoty na dálku. 

Pamět fotoidentické membrány,

zhmotnění akustiky paranormální aktivity,

průkop, který vytěžuje skutečné vlastnosti

osobnosti, která je katalyzátorem

vnitřního moře Vesmírů.

Vitamíny

Stál u jedné z misek s intelektuálním cvičením.

Jedné z misek vitaminů jeho nápaditosti,

uvěřil ve spojení všech těch povstání epochy,

která naklonovala a zrcadlila své útroby

ve všech možných i nemožných podobách,

interferencích a penetracích - ona epocha jsem já -

vyprávějící skrze rozličné pole působnosti idejí

 - budoucnost žánru věští sklad výbušných idejí

v nichž zasaženy postupy, tavící jejich střed

odrážející tak povahu reality - v synergií inertních

zpestření - ve spekulativní plsatičnosti surreálné

metafyziky vědecko-fantastické reálie

Budoucích Tvůrčích Prostředků.

Vycházející postupy a tendence z něčeho specificky nového ?

 

Zjevně jsou něčím základním a novým sami pro mne

rád o nich mluvím jako o škole post-moderny v dnešním

třeti-milénickém měřítku - kde rozehrávají určitě pasáže myšlení

jaké vnímám jako přímo klíčové pro tvůrčí kuchařku mysli

(maximum hvězdné bytosti) a její styčné body 

přivánějící s básnickým tvořením mýtů,

faktografické úsilí i negfaktografické stojící

u stáje úsilí štěpné Budoucnosti.

A právě to jej napadlo v magických prostorách jeho hlavy,

že zatímco jiní si čistí zuby a jejich mozek uhasíná na banalitách

a věcech přízemních, on v rytmu klauzomerie

souněžně sčítá hřeby a promítá si na výběh nekteré

galaxie a přenos obecné z formulek

na jiskřivou teleportaci

lávové lidské hmoty.

A tak nezbývá, než vybrat palič jeho fantazie

jako jeden z nejpřístupnějších

ledovců historie, který roztál v určitém bodu milénia

a zvednul tak hladinu oceánu,

který se stal intimnější a prospěšnější

ve hřívách Everestu vytržení Lidstva.

Prosíme své klienty, aby nevstupovali do nesmírných nebes

vynalézavosti pole obrazotvorného, pokud nejsou extrémně zdatní

v přijímání vyšších excenturné a nepluli společně s partiturou prstů

nesmrtelných spravedlivých po zakázané řece

svatosti Onyx.

Neb jen krev vteřiny povstává z lůna tvořivého pádu,

vzdor mocností všeohromujících bytostí Věsmírného

batyskafu civilizační lenosti a zednářských Rusalek rozťatých plachtou

ke smrti vizionáře slunečního kotouče smíchu.

Prolog 

Vím, 

předsevzal si zkonstruovat

ve volných hitech a bitech jeho mozku,

mysl rozšiřující povídku, uhraňující a strhující smršť nápadů

ze skladu jeho výbušných idejí,

ta sebou přinese vše co má obsahovat pravá

letní čtenářská zábava,

nesmyslně vysoké otáčky originélní zápletky,

unikátní dech postav z úletu umělého bazénu ráje,

prostory pro vpíjení nečekané ustrhující a pozdvihující ideji

a neskutečný mix - pronikajících a vibrujícch nápadů

A právě v rojích jadérek nápadů

spočívá nezapomenutelné mistrovství detailu,

které ovládá samotný ďábel cizelování a marnotratnosti všeho umění

v nepředstavitelné výseči všeho Vesmírna času, 

jak jej pojímají švitořiví lidštví švabi i kobylky pod 

přízračnou salvou výtažků paprsčité bouře

životadárného slunce, které napovídá s Einsteinem zrcadlí

že veškerá lidská energie tkví a je přijímána Lidským Srdcem.

Úděl je takový a tím se nyní dostávám do interpenetrujícího trustu

osazenstva zmrtvýchvstání své nebetyčné pryže a prozíravosti

svých uměleckých nutkání a promněnlivých tendencí

všech generací, které kdy letěli nad hřebeny

úporně zakotvenými ve svojí době, jedinečné 

na příklady hrdinské osamnělosti 

a kolektivního strádání z prázdnoty nad láskou,

jejíž tělo poznal jeden úžasný brouk v pytli

oživlých pohádkových postav, jimiž se zábavní průmysl,

v jehož úmysl zavrhujeme dokud nás nezahrne svojí nákloností - rovnou alespoň jeho nedůvěře

k výřezným a geniálním samorostům pera autorského

českého šibala věku scifi.

Západní dny 

Egypt 2014.