Poslední básnička, tentokrát opravdu

Dnes jsem porazil tu múzu, dnes jsem nad ní zvítězil,
a tak se loučím se všemi,
i s těmi co neměli mě, až tak v lásce, tak jen krátce, čau.

Psal jsem tady dlouho, spíše kraťoučký čas, čtyři roky, to je přeci prd,
na své básně nejsem ani hrd, snad jen na jednu, o mamce, snad k ní dolétla,
a ona na mě zase z nebe pohlédla.

Věřím tomu, vždyť i dopis, co mi napsala, byl tak krásný, a plný lásky, v bolesti psaný, a mám ho schovaný, mamko zlatá, s krásnou duší,
často mě vzpomínka na Tebe, srdce rozbuší.

Měl jsem se narodit, i když jsi na mě dlouho, dlouho čekala,
ta chvíle však nastala,
a teď zpětně chápu, proč se tak stalo, byl jsem tím, kdo Ti dal smysl života,
a Ty jsi byla plná lásky, samá dobrota.

Věřím, že se sejdeme, a nejen my, tam ve Světle, zase Doma,
tam, kde hodně z nás tuší, že je krásy tolik, že se nedá ani popsat,
ani vylíčit, tak nechme zatím lásku alespoň zde na zemi, vyklíčit,
vždyť to přeci jde.

Amonasre, rád jsem Tě četl, však nechci řevnit duši svojí dále, musím pragmatické síly nasát, síly do Světa tvrdosti, Končím, už dost psaní blbosti.

Snad se jednou zase objevím, když dá Bůh, no, co dál říci, tak tedy,
měj se krásně a piš stále pěkné básně.:-)