Čarodějnice

Byl to večer, první květen,
ohně vřele plály,
jako očka malým dětem,
psi štěkali v dáli...

Na většinu spalovačů
padla pivní mlha,
nejeden co nestih sváču
před panákem zdrhal...

Byla to ta mlžná chvíle,
o ní ani zdání,
podobna rumové víle,
já měl zrovna stání...

Přistoupila ke mě z boku,
chtěl jsem něco říci,
ona jista ve svém kroku
nahmátla mi plíci...

Hrdinně jsem přijal její
číslo, jméno, věk,
že kvůli muži skoro nejí
a mně už zase měk...

Nicméně tu sličnou dámu,
co už měla syna,
po pár deci takhle k ránu
netížila vina...

Vtiskla do mých svoje rtíky
z špekáčků a vína
a já volal: "Bože, díky!
To je medicína!"...

A tak píšu pro Markétu
s čarodějným umem,
potkám ji na dalším sletu
u kávičky s rumem...