Přiznám se!

Nad obzorem usíná vůně zasněžených planin....

Tenkrát bylo léto
a zralé třešně rudě mi svítily
na cestu poznání.

(Každý má poslání.)

V lehoučkém vánku,
kropily mě lesní víly
vodou z rybníků.

(Netřeba hledat logiku.)

Na vlnách létala jsem
smála se a polykala slané kapky
šťastná jak právě vylíhlé ptáče.

(Dobře, každý občas pláče.)

Přiznám se... tenkrát bylo úplně obyčejné léto...

Ale... kolikrát se člověk bojí vzpomínat, aby nenašel sám sebe???