Stejnokroj

 Dříve než obetkala živou tkáň,

povstala na roveň hlubin její

čím dál víc odpaňovaná nenávist,

a z ní chřtány pluků zejí,

do prázdnoty nad nadějí,

již žiji-li ze schrány naň,

z hřbitovů posmrtný švist.

 

Všechna její ctižádost,

putující na křídlech,

počatá niter vřídlech,

slévala ve vsi zlost,

reptání, kňučení, těla odloučení...

 

Chvost zadní paměti,

propadající zahradnou

smaragdových jezer,

ve změti šíjí zlámanou,

otvírající oči jak děti,

k okrajům sešity prázdnotou.

 

A tak smaragová zahrada

propadala z věků šíje,

otevírala své oči,

až na okraj zármutku,

ve stinných slzách smutku,

tajemství nebo záhada,

se narodí, než ji jedna zažije...

 

Pravila poté šeptem:

'Zřekl jsi se tvého potěšení,

 a klel dnem duše do oněmnění,

 zázrak jsi nečekal...srdce koně břitu,

 neslyšného ptáčka hlas, jak velil Jí čas.'

 

Mohla jsi umřít, dívko má,

dívko s mahagonovými rty,

dívko umírání, jíchž rty rozeklány,

stávali se mou nesmrtelností,

chvící se opulsáriem radostí,

i nových stryem drapérií,

kde přežijem svá narození.

 

 

Vše s čím jsi přicházela,

silou oddanosti proudu boží,

splavnosti řas oka podloží,

trupem tváře paprsků třela,

lem horizontu verše svěcený,

líbezný proutek hlasu českého,

milý koutek času dítěte zkrocený.

 

A včera, kdy mluvila obzorem,

úsměv dívčí pokojně obrušující,

do linek za sklem zbudoucňující,

jež stávala se neviditelna vorem.

 

Z dolů bytosti kořenné zahnala,

přehrada strach země hůl,

obetkanou živou opojnou sůl,

jíž přála a do života sílu zvala.

 

Nezbývalo jí než zmobilizovat,

všechny oře a kořenné síly bytosti,

obestoupit všechny vnitřní kosti,

jež vystupovali jako hosti,

připraveni věhlasně deklamovat,

nestárnoucí čelisti nehyanoucích,

modrobílých hyacintů plavoucích,

jíž četla v moři bázně realizovat.

 

 

Blahá solničko zhýraných břichů mých včerejšků,

rozeklátá zorničko svůdnosti taje třetího,

ječmenného druhu bolesti, bolesti pěn..

 

Poté dívka usínala bez střelného prachu hvězd,

jejích bratrů bylo šest a poledníků azurových svítalo čel,

na branách zdálo se nám,

k citu připoutána sebevězňů nicoty,

vyčítavá želízka katů svržená,

 

ani náznak přídomku věků,

že vesmír v nás stálostí kolotá,

neb mizí ve světle květů hmota,

jíž obrábijí pomíjivých těků,

 

Sedí popelavá láska plavá v zádi,

očekává voskové jícny nad kádí,

stmívání a neskrývané suti volání,

svitky oběti z čeledí hlíz sadí,

 

Výplety sad z pletichy hlav,

sázených v ovocné řemeny,

kam existenců větví,

střízní vševeleny,

bolestí morou horečkou,

pustí se tropického ticha krav.

 

A dívka koriandrů krajinou jdoucí,

za láskou háj nehasnoucí se probouzí,

a býk statný rozzuřený s dvojčepelí,

dýmá kouře nozder celá sál,

statečný lev před útokem v kleci,

sametové a jediné přeci,

jen šíje holubice její na střevíci,

labutí chmýří střežící s klíčem,

ve kterém sálá něha mých tajemství,

klidných nocí vyrovnanosti hájemství.

 

 

-----------------------------------------------

 

 

 

Pro všechen chléb poezie šel by světa ráj,

aby obkročil dávného srdce sborový háj.