Jsem rytíř...

Jsem rytíř, který nemá koho chránit,
lesklé brnění už nezáří do světa,
vyhasnul jsem, není koho už bránit,
záře je slabá, jak vzdálená kometa.

Jsem rytíř, vzpomínka dávných dob,
kdy zachraňoval jsem dámy v nesnázích.
Bez bázně a hany, já nebyl jsem snob,
jenže ta doba už pomalu odchází.

Jsem rytíř, kterého nikdo už nehledá,
jako vzpomínka na dávno vyhaslé bitvy,
zapomenutý, tak jako vánoční koleda,
jako holič, co ještě si schovává břitvy.

Jsem rytíř, co dávno už nesedlá oře,
který vzpomíná zašlou slávu svou,
kdy kvůli ženám překonal hory i moře
a cestoval sám nocí bezesnou.

Jsem rytíř, který dožil se doby,
kdy dámy se o sebe starají samy,
kdy hrdiny střídají sobečtí snobi
a rytíře nechceme mít mezi námi.

Jsem rytíř, co ztratil sám sebe v tom davu,
bloumám světem a nevím kam dál,
čekám na depeši, od tebe zprávu,
že ty jsi ta, za kterou já jsem se hnal.

Jsem rytíř, který stejně nadále sní,
že pořád jsou ještě na světě dámy,
ty princezny, co hledají hrdinu dní,
co věří, že rytíři nejsou jen fámy.

Jsem rytíř a chodím si po světě,
a nikdo už neví, kdo já jsem byl,
ale až jednou tvá růže zas vykvete,
budu zas mít svého života cíl.

Jsem rytíř, ale pokud mě hledáš,
možná jen vypadám jak každý jiný,
doufám, že na první dojem pak nedáš,
a počkáš, až za mě promluví činy.

Jsem rytíř, a jsem pořád ve střehu,
čekám na princeznu, zakletou v tmě,
až stanu se součástí dalšího příběhu,
pak najdu zas sebe, až ty najdeš mě.

Jsem rytíř, co nevzdá se snu,
i kdybych, navěky, zůstal už sám,
já budu věřit do konce svých dnů,
že rytířem, napořád, zůstat už mám…