otazník

Kauza o srdci spáleném,

jak kousky dřeva rozpadlého v ohništi.

Ty stíny pozdního večera, 

v duchu si přehráváš obrazy na bojišti.

Je to naděje a nebo víra, 

ta, jenž v noci tiše vzdychá, 

sténá, vznáší se nad mořem?

Nebo je to jen smutný sen,

jehož konce se nedočkáš,

protože mění obraz v dým a zase obraz?

Ach, ta slova nevyřčená, svazující proudy srdce,

ty mlhy nad potokem, zavazují duši do tiché samoty.

Ale přece, co je to lidskost sama?

My povýšili ji nad něco,

něco, co sami nechápeme.

Zvadá květina duhy barev,

skýtá božkost, lásku a hněv.

Ty, krásko neskonalá,

proč jsi mi jen důvěru vzala?