Vztek na chlebodárce

Všechno ve mně křičí a řve:
Proč bych, do hajzlu, měla všechno vědět !?!
Copak nestačí, že tu OSM a PŮL HODINY
musím sedět?

Všechno se odvíjí ode mě a bez jakékoli odměny.
Vysrat se na to, nebo se zase kousnout?
To jsou dvě proměnný.

Nenávidím to tu…
Faleš, pomluvy, intriky a lidi jako levná pracovní síla…
Prostředí bez oken, bez vzduchu, samý hliníkový regál…
Ale na to se prý neumírá…

Tak proč, jsme tu, do háje,
otrávení jak z plynových komor?
Každý den vstávám do práce a vím, že mám ponor…
Do hloubek, do temnoty, tam kde už ani můj hněv vřít nestačí.
V sobě schoulená sedím ve svém náručí…

Odskáču všechno.
Kolegyně nonstop marodí
a nebo čerpá paragrafy…
Pro zlost nevidím,
Všechno mám slitý do červený mapy.
Odměny, uznání, nebo jen pár prohozených vět…
Nemám nic z toho…
Zasranej svět !!!

K čertu se mnou!
K čertu se vším,
co mi brání sebrat odvahu a jít o dům dál…
Tati, co si mi to kdysi udělal?
Všechno je skvělý,
jen to sebevědomí ne a ne objevit…
Všechno ve mně křičí a řve…
Rozpíná se jako dynamit.