Poslední vlak

 

 

1:26

 

 

Uběhla presně hodina,

od doby,

co proklínám odina.

 

Byť patronem básníků,

 

Přes schopnosti božské síly,

nepomoh mě dostat se k cíly.

 

Nepronikl zlomyslnou myslí,

 

Strojvůdce, jenž u kormidla stál.

Důstojně, připadal si asi jako král.

 

Hrdinou byl mi chvilku,

 

Rekem stal se, co vlak na koleji jsem uviděl.

První pohled dlouhý 50m,

já ale běžet se nestyděl.

 

Jediné kroky duní po dlažbě nádraží,

kde si bublá opravdu poslední vlak.

 

Běh sprintu podobný víří okolní vzduch,

napětím stoupá bežci srdeční tlak.

 

V jistotě jízdy nočním expresem,

stihl to,

človíček děkuje směrem do oblak.

 

Naivní jedinec věřící v ódina,

klidně už cestou hledá na zubech plak.

 

Však ódin bdí nad těmi,

co básněmi netráví vzduch,

ostatní ať klidně sežere kdejaký rak.

 

Tak náhle to světýlko co dělá kliku,

zhaslo,

z pod vozu zaznělo kovové cvak.

 

A to ho jen pár kroků dělilo od toho místa,

kde vyčerpán k smrti by sebou flák.

 

Míjejíc úroveň řídící kabiny.

 

Usmál se na okna úsměvem oddechnutí, naděje stávala se jistotou.

Jistě spatřen tím mašinfírou, v jeho skrýši tvořenou noční temnotou.

 

V teple schován před Lednem.

 

Neviděn pozdním cestujícím stál, sledujíc ho, oplýval širokým úsměvem.

Rozhodl se lekci mu dát, za díky předčasné, ať co není, nedělá úspěchem.

 

Vítr a sníh spolu si hrají.

"Ujel mu poslední" nocí šeptají.

 

Vlak co byl jedinou možností,

doma se po šichtě trochu vyspat.

 

Brzo můj mozek se odprostí,

od spánku, jak od hříchu opat.

 

Spánek je hold tou blbostí,

co nutí všechny večer zkapat.