Doma

Stojím ve sprše a počítám vteřiny,
kapky horké vody na mou kůži dopadají.
Copak jsem jen maso, kus zvěřiny?
Čím, ti co jídlo i pití mají, strádají?

Slova, jsou tak prostá a obyčejná,
kdo mi uvěří jak moc bolí?
To když ti nejbližší, vaše rodina,
slova plná zloby zvolí.

Kdo bude mi otcem a kdo matkou,
kdo vyslyší že strach mám,
je hřích cítit bezpečí, jeho chuť sladkou
slova plná útěchy, ta já dobře znám.

Slova plná lží, falešná slova,
umělý úsměv má mi stačit,
musím vše poslouchat znova a znova?
Raději se na vás upřímně mračit,

než podlehnout vaší hře sprosté,
ztratit svou tvář a sebe ztratit.
Zahořklost k vám odlišnostmi roste
doufám, že za to budete platit.

Stojím ve sprše a slyším vás hlas,
utéci, být od vás pryč, a nebo
postavit přede dveřmi zátaras.
„Pojď, vylez ven, darebo!'“