Ať naše duše nevysychá
jako řeka.
Ať z těla nemizí jako krev
když z rány vytéká.
Ať se naše duše nechoulí do klubička
před ranami z kterých je zbytečné se hroutit
a nejsou z ní jen jiskry na černobílém ohništi
ať je v ní kus šelmy,která se nedá zkrotit.
Chce se ti utéci za každou cenu
tam kde může kvést
Do zahrady která přece musí existovat
i když kolem je bezkvětých stonků les...
Půjdeme troskami
tam kde mraky rozkrojili měsíc
blikajícími hvězdami
k našemu milovanému nic.