Kavárna opuštěných duší

Kavárna opuštěných duší

 

 

Z kavárny u nábřeží sleduji

tváře postav, které neznám

a vůbec toho nelituji.

-

Na druhé už dávno nehledím

a vlastně ani na sebe.

 

Hořká vůně line se ze šálku

a roztahuje se mi v plicích

spolu s kouřem z nedopalků.

-

Kávu už dlouho nesladím

a vlastně ani nekouřím.

 

Naproti mně prázdná židle,

na níž měla ona být

a smát se na mě při jídle.

-

Zvykl jsem si snídat sám

a vlastně, být sám.

 

Opuštěné duše u ostatních stolů

sedí bez hnutí a zkroušeně

se noří do svých bolů.

-

A já mezi nimi

nořím se též.

 

A přece hluboko v duši

cosi mi dává novou sílu,

abych tuto seanci neporušil.

-

A doufám, že ten pocit naděje

není jenom lež.

 

Z kavárny u nábřeží sleduji

tváře dívek, které neznám

a trochu toho lituji.

-

Ale kolik ran může srdce snést,

než se nadobro zničí?