R.I.P.

Slunce nás všech zapadlo,
okvětí lásky v srdci uvadlo,
vrásčitá tvář v tichém úsměvu,
kolem jen pláč a trochu zpěvu.

Odešel jsi pryč od nás,
nechal si jen pár keramických váz.
Ať na ně s tupým smutkem hledíme,
na lávkách v černých šatech sedíme.

Pláčeme, protože odešel tvůj hlas,
už zbyl jen vítr a obilní klas.
Opustil jsi včelky, jenž rád jsi měl,
tvůj životní žal náhle dozněl.

Necítíš už žádnou bolest,
už se necháváš v podsvětí tiše nést.
Narodil ses do chudoby, málo dostával,
za svůj život - krásný - pohřben jak král.

V dáli slunce zapadlo, jako jsi odešel ty,
už nikdy na nás nepromluví tvoje rty.
Odešel jsi tiše, aby nás vzpomínky nebolely,
musím se smířit, že tvé svíce už dohořely.

Sbohem dědečku, chtěla bych ti říct,
musím v sobě tu hořkou prázdnotu jíst.
Pro mě jsi na živu stále,
svým životem jsi porazil všechny krále.