bezdomovec

nechci umřít takto mlád,
nechci ztratit co mám rád.

 

upadám já do zlé pasti,
břicho kručí hladem,
řítím já se do propasti,

obklopena chladem.

 

do propasti života,
bez peněz já upadám,
není pro mě robota,
srdce svoje prodávám.

 

chlad a špína, posměch lidí,

tvrdé lože z betonu,
to co moje oko vidí,

převedu na ikonu.

 

nemocná ikona ležící venku,

v křečích je zkroucena,
hledí na ženku,

jenž hezky je strojena.

 

přispějte na chudé,
vy noblesní paní,

jinak to nebude,

splňte mi přání.

 

jenom na mě divně kouká,

copak blázníš člověče,

a přitom si v hlavě brouká,

mě je krásně na světě.

 

od té doby žádní lidi,
žádná další naděje,
lidi na mě jenom civí,
nic se v srdcích neděje.

 

kašel mám a je mi zle,
zvracím krev,

a dělám blé,

slyšíš řev.

 

řev už ustal,
mrtev jsem,
dýchat přestal,
když byl den.

 

a pak jenom lidi chodí,
pořád ho jen litují,

chodí  pěšky, pejsky vodí,

veseli si notují.

 

památka je navždy pryč,

populace líná,

beru rýč a kopám níž,

přikreje ho hlína.