Hoď mou hlavu do lavoru

Uceluju předem daný celky

a navazuju nitě myšlenek

od cikánky…

A vždycky jsem věřil,

ale nikdy nevěřil,

že věřim…

A někdy zapomínal dejchat,

proto se v kyslíku občas topil…

 

A ty děláš,

že spíš…

Přitom si ještě v životě nespala…

A pozoruješ panorama nebe,

divíš se tý barvě,

…že je tak průzračně hebká.

 

A nakonec si vážně usla,

budeš spát až do rána…

A já mezi tím zadržím dech!

Budu dejchat jenom pórama…

 

Zahoď mou hlavu do lavoru,

nech jí v tom škopku hledat pravdu…

Kdo ví,

co tam na nás najde?

 

“Večerní přejídání

  a paranoiu…

  (Odpovídá X)

 

A někdy přikládáme významy věcem,

které je v sobě nemají…

A často významy nevidíme,

i přesto,

že nás po večerech hledají…

 

“I na slepou bábu sme hrávali…

  Vypíchli jí oči

  a pak jí hledali…

  (Podotýká Y)

 

Tak hoď mou hlavu do významu,

ať taky vidí to panorama nebe…

Ať se vidí v odrazech zrcadel,

třeba jednou najde sama sebe…