Starý pán

V starém křesle seděl tiše pán,
těžký osud do kolébky dán.
V očích jas, v srdci bouřlivý žal,
slz ostatních se tak moc bál.

Seděl tiše, rád poslouchal příběhy,
jeho ruce tvrdé, ale plné něhy.
V údolí včel rád dýchal malé štěstí,
když život rozdával rány pěstí.

Seděl pod lípou s moudrostí na čele,
život bodá, zcela podoben včele.
Slova útěchy rád každému věnoval,
z úspěchů jiných se upřímně radoval.

Starý pán odešel tiše, stejně jak žil,
jeho křehký úsměv se navždy rozbil.
Šediny odvál čas do říše vzpomínek,
už vyhasl jeho touhy plamínek.

Jeho křeslo prázdné, žádná radost,
už nás dělí minulosti most.
Ten, co se dá přejít pouze jednou,
zůstávám tvou žákyní věrnou.

Odešel na Vánoce, skončil krásný čas,
já toužím potkat tě po letech zas.
Přejít navždy most, najít tebe,
však mě andělé jistě neodnesou do nebe.

Starý pán zůstane v mém srdci nadále,
sedí pod lípou...navěky...stále.
Život člověka měl cenu pokud nezemřel v nás,
pán nám ukázal, že svět obsahuje mnoho krás.

Lásku, která neodchází s posledním tónem,
úsměv, který je pro srdce zvonem.
Lidskost, povznést se nad malicherné lidské spory,
skromnost, zbavit se touhy vlastnit ostatní tvory.