Sklon doufat

Nikdy jsem nechápala, jak moc drobnost zmůže,

Jak jediný polibek z chlapce dělá muže,

A zlomené srdce z dívky zase ženu,

Jak rychle zmizí čest rytíře bez emblému,

Když panna svěří kapesníček jinému.

jako bychom v té vteřině patřili věčnému.

 

Nikdy jsem nevěřila jak málo stačí,

Jediná slza k usedavému pláči,

Jediný polibek ke skutečnému citu,

Jediný paprsek k zářivému svitu,

Jediný pohled k lásce nekonečné.

Jediné mrknutí ve vteřině věčné.

 

Byl jsi mou slzou, první i poslední,

Polibkem z večera i krátce po poledni,

Byl jsi mé všechno a stejně tak i nic,

Zářivý paprsek co zahřívá mou líc,

A pálí na prach vše co mu přijde do cesty.

Byl jsi žalem vdovy v šatech nevěsty,

Krásná metafora i když klamné přirovnání,

Sníh, který nerozteče, i když přikryji ho dlaní.

Byl jsi má Paříž. Tak krásně věčný, věčně krásný.

Slavík, kterého jsem uzamkla do svých básní,

Abych nikdy neztratila tón.

Byl jsi mé ruky sklon

Utíkat po papíře a znamenat slova.

Byl jsi ta nejkrásnější osnova,

Příběhu, který- nikdy- nebude psán.

Na to ho až moc v lásce mám…

Byl jsi...nejsi. Že nebudeš mám jistotu.

a možná že v jednom z těch dalších životů

Ty nikam nezmizíš a já budu tu.

Budu tvou něhou, tvým největším přítelem,

Tvou horoucí touhou, snad strážným andělem,

Budu Tvou svátostí a Tvými křídly,

Možná, že jednou nebo možná taky nikdy,

Už nebudu muset říkat všem-

že stal ses mým posledním sonetem.

 

Neodcházej.