Pro trochu rozumu...

Vzpomínáš, příteli,
vzpomínáš ještě,
jak lehce pero klouže po papíře?
Dám všechnu sílu ruce,
všechnu vůli k víře a...

Kdo ví, co může
utéct špičkou z tuže.

Nemám už pero
a inkoust k tomu.
Co mohl by praděd říct
na tyhle moderní způsoby?

Místo křečka aplikace,
přátelé nepostávaj u tvého domu,
radši než stát,
to sednou si k tomu
a napíšou do klávesnice.
Rodina už smyslem není,
tam člověče,
příloha zbyla v kuchyni
jediná, jen práce.

Dneska to tak chodí...
Dneska?
Možná se mi to jen zdá,
to říkávala moje máma,
a začínám říkat to i já,
že kdo má všeho málo,
netřeba mu už nic.
A kdo má víc než hodně,
chudinkovi,
dejme víc.

Vzpomeň lásko,
jak jsme se schovávali pod oknem
a dopisy strkali k parapetům
Šli celým městem a papír
ruce zahříval,
ach jak ten papír hřál..
Jestlipak to bylo papírem,
má lásko.

Když šli jsme tajně po večerce,
abys mi verše předčíst dal.
Víš, jak tvůj táta,
vždy čekal,
ve dveřích stál, když ses vracel.
A stejně si každý den
utekl zase ven,
stálo to zato,
byť stihls předčíst
jen jedinou větu.
Tou dobou ještě z romantiky
trhal jsi sousedům ze zahrady
po jednom květu,
vždy rychle,
pokaždé jsi šel kolem,
bys stihl nasbírat dost
do pugetu.
Než zvadnou docela.

Ale dnes se bojíš.
Všude stojí děti
v obleku dospělých.
Děti, jako jsme byli my.
Jsme to i my
a oblékáme stejně směšné hábity.

Všichni dnes dávají nějak víc pozor,
na své květiny.
A z přátel ani jediný
nepřimhouří oka.
Jejich ruce, oči těkají,
dávají pozor,
jako je kdysi hlídali,
dnes oni čekají
a dělají dozor
těm svým růžím
ve svých skvostných zahradách.

A říkají, "Proč?
Ach proč to klišé...?
Chlapče zlatý, na tohle
už dávno holky nehrají."

Před námi,
drahý,
jen děti v obleku starců.
A vědí víc,
a nepřejí,
a neodpustí nic.
To pro naše dobro.

A za námi,
kam nemůžem už jít,
naše sny,
co vkládáme do cesty
a nedočkavě,
přesto čekáme,
co naše děti.

Bojím se...
Že nezvládnem je vést
v našich šlépějích.
Koukni na ty tváře...
Zdá se...
Že za námi ani nechtějí.

A my jsme chtěli, drahá?

Alespoň lásko,
můžem je nechat růst,
svojí cestou jít.
Však v zájmu dobré výchovy
nemůžem jim jen tak odpustit.

K čemu by bylo,
co nás rodiče učili,
kdybychom na stará kolena
dělali jiné chyby.

Mysli na ty,
co byli
a dávno spí.
Taky už to chápeš,
že jsou jediní,
kdo ví?

Směšné...

A my je neposlechli.

To nemyslíš vážně?!

Ale ano.
V době té,
kdy oni byli děti,
Jako my jsme dnes.

Ach jak ten čas letí.
Silnice tu a býval to les.
Kde město dnes
ještě včera býval potok
a o kousek dál les.

Kdo ví,
jak s věkem se liším
a dnes, co bylo včera cizí,
je mi bližší a bliží.
Co bude zítra?

S každým dalším ránem,
jako by předchozí noci
nechybělo slunce.
Už vidím to chápu,
jak viděli to předci.

Vždy k poledni už mizí
stejně jak z kůže
tak z mysli
chladno jitra.
A k večeru konečně,
jako by celý den
do očí nepálilo slunce.

Myslím tak na to,
co bylo správné
před námi..
Co je pro nás..
Co bude po nás?

A čím je to blíž,
říkám si víc a víc
Co jestli....
Co když...?