Říkám si

Sedím si tak, uprostřed ničeho a všeho...
Ničeho pro Vás,
Všeho pro mě.
A říkám si, co všechno v životě,
To všechno, co se dělo,
Děje se dnes
A bude se dít zas.

Jako bych byla dítětem,
Stále a nic se nezměnilo.
Poslouchala jsem ty,
Co o životě vědí své.
Vždy dělala jen co se „smělo“
A odmítala zakázané.
Snad jen něco málo,
A život si tak kráčel dál,
Jak jsem od něj
Čekala.
Všechno jde vpřed.
A při tom na místě stojí.

Ti lidé, co měli rady
Sami sobě čelí,
A moc se bojí.
A ptají se co kdyby.
To však není ni zpola
Zlé,
Dělat a ptát se na své chyby.
Ani zdaleka tak ne
Jak ti,
Co chyby nemají
A sami sebe zavřeli
Do zlaté klece.

Krabice.
Skrz kterou nevidí
Jinak než třpyt
A kouzlo svých vlastních chyb.

Řeknu ti tiše,
Zašeptám,
Tajemství.
Jen tobě.

To tajemství,
Že i já se bojím.
Vždyť ten, kdo dnes tak jasně
Pro mé oči lhářem,
Kdysi rodičem,
Vzorem,
Rádcem
byl.

A dnes se strachuji,
Těch samých chyb,
Že mám šanci
Rozhodovat líp,
Ale co já znám?

Pár zlatých cihel,
Co neprodám,
Nikdo je nechce
A zlatý rám.
To na ozdobu mé klece,
Nebo obraz v pracovně.

Pro ty, kdo štěstí maj
A co mě je životem
Bude jim jen příklad
K odstrašení.

Je to tak,
Když muž o hlav sto
Vyšší
Velikost svou zná
A dává ti na vědomí.
A ty věříš,
Jak rozhodně před tebou stojí.
A přesto,
Jak s věkem je nižší
A nižší...
Není to věkem,
Když dítě roste
Jak se dá
A proto vím,
není to tím,
Že mění se on,
Ale já.

Přijde to tak tiše,
Najednou...
Jako by mlčet bylo málo.
Chce to zalepit pusu,
Shodili ze svých beder co se dalo.
A co že otec
Vlastní dítě sotva zná.
Už se stalo.
Snaž se dál,
Děvče zlaté.
Jednou přijde pochopení.
Ani bůh nezachrání,
Co je svaté,
To svaté jen v hlavě
Totiž pěstují
Oni pro své pobavení.
Pokud věříš,
Výborně.
A když ne,
Vychovají si jiné.

A všichni se schovávají,
Za své plány,
Jak by dopředu
Je měli připraveny.
A přitom jen strach,
Plodí strach.
Pálí mosty
A diví se,
Že zbyl prach.

Vidíš pak tělo bez duše,
Jak chodí a touží
Po troše soucitu.
Pozornosti.
Štěstí netřeba,
Nemusíš přemýšlet,
Pakliže koukaj ti kolem,
Máš všeho dosti.
Dá se tak žít,
Bez radosti.

Na věky věků.
Nač namáhat si hlavu.
Oni to pochopí,
Poplácají po ramenou
A zase zmízí,
Kam jen to...
Kam jdou?
A koho zajímá,
Kdy zas přijdou,
Když sou tu jiní.
Co dělají ty samé chyby
A nechtějí víc,
Než za své poplácání
Abys v jejich těžké chvíli
Bez otázek
I tys poplácal je
příště po rameni.