PROPAST

Jsi kapitánem na lodi svého života,
světlem v tunelu, nekončící se tmě,
však propast jest mnohdy hluboká,
pádluješ, vzpíráš se, táhne tě vně.

Marně snažíš se opustit prázdnotu,
vše je zahaleno černo černou tmou,
chceš opět zmocnit se toho pocitu,
kdy tvé tváře, rty i srdce žhnou.

Na chvíli zmocnit se ztraceného pádla,
toho, dík jehož ztrátě, jsi na dno padla.
Hledáš, pátráš, nezahálíš časem ani chvíli,
snažíš se posbírat veškeré zbytky své síly.

Najednou ocitáš se blízko, tváře náhle září,
stačí ruce natáhnout, uchopit jej a nepustit,
však opětovnou ztrátu, nesmíš nyní dopustit.

Máš jej, nyní jest šance pouze v tvé dlani,
nemarni s časem a ujmi se své tajné zbrani.
Pouč se z chyb, které tě na ono dno dostaly,
i my po nich mnohdy déle než chtěli pátrali.