Zebrovaná

Někdy cítím

tu sílu bolesti,

protéká mi pažemi.

Tou náručí plnou hněvu

by stačilo jednou obejmout celý svět

a rozmačkat ho na prach.

Možná s láskou, 

možná taky ne.

Všechna ta slova,

co svírají a ničí,

bys zasloužil vepsat 

pěkně do čela

žhavým olůvkem.

Možná bys pak aspoň jednou

zkusil přemýšlet,

než něco vyslovíš.

Myšlení totiž nebolí,

ale tvoje řeči řežou.

Černý proužky do duše,

kterýma se nechlubíš.

Věř mi, věř,

měl by si s tím přestat,

než budu z těch hloupých slov

úplně zebrovaná.