Procitnutí

Až teď
v úzkostech procitám
když tiše projíždím
kolem toho bytu
uvěřit tomu odmítám
pevně zavírám víčka
nemůžu se na to dívat
stále dokola pročítám
naši krásnou minulost
vrací se jako maličká
ale roste z ní obrovská
nekonečná
vzpomínka
přes kterou neumím
najít
žádný most...

Až teď
zapomínám na tvou vůni
a chtěla bych i na tvá slova
vidím svou hlubokou tůni
ve svých očích
a čekám kdy se vyplaví
bodá, štípe, pálí i mrazí
a spolu s mým srdcem taví
mou duši
poslední kousek mě
co nepřestal cítit
a nikdy nepřestane
přemýšlím kdo je vinný
proč jsi udělal
a jak jsi to dokázal?
provést takové činy...

Jsem jako nikdy nevyprázdnitelná
láhev od vína
stále plná
stále vzpomíná
nikdo mě nedokáže vylít
nikdo
nemůžu vidět fotku s tebou
nechci tě nikdy potkat
musela bych tě zabít

Za tu ránu
kudlu do zad
z ničeho postavenou zeď mezi nás
bylo to tak...nečekané
nebo bych si začala uvědomovat
že jsem ztrácela čas
někým kdo mě neměl dost rád
kdo o mě nestál
a věnoval se svým hrám
a čekal co se stane
a měl mě jen pro jistotu
aby nezůstal sám...

Až teď mi to dochází
a je to nejhorší zjištění
to nikomu nepřeji

dokonce ani tobě...