Karin

Napětí jde cítit vzduchem, velký toť jest den,
Všichni jsou plní očekávání kdy jen
splní se zamilovaným jejich dávný sen.
A na věky věků budou spolu,
nerozdělí je již nic,
spolu se budou radovat - čelit světobolu,
nepřejíc si pranic víc.

Toť vše jest nadosah, zanedlouho začíná obřad.
Já zatím ztracen jsem, v davu přatel a příbuzných,
když z nenadání spatřím jen, dívku neznajíc podobných,
Má blonďatý vlas, účes úchvatný,
oděna do rudých šat, já hledím užaslý.
Je jednou z těch, jež bych tak rád poznat chtěl,
však tehdá dělala mi pech,
sebedůvěra, jež jsem tenkrát mnoha neměl.
Naštěstí vlivem osudu nebo spíše organizátorky,
seděl jsem já u stolu, hned vedle té překrásné dívky,
Karin čet jsem z jmenovky, jak jen rozhovor započnout?
znenadání slyším volání matky,
Jak jste jen na sebe mohli zapomenout?
X let zpět jste se přeci znali, po hospodě naháněli!
Náhle tvář dívky se rozzářila -
alespoň ona si na to vzpomínala.
A tak rychle začalo vzkvétat, přátelství naše,
s čímž sem začal zjišťovat, ona není jen o kráse,
Ona jest sympatická, tancovala ladně a plynule,
též příjemně empatická, jak já (nyní) narcismem překypuje!
Ten večer jsem získal
zkušenost svou nejcenější,
krásek se bát přestal,
stal se totiž ze mne muž nejsebevědomější!