Havranova potěšení

Hrobník je kopa veselá,

lopata, klobouk do čela,

rakve pro otce, matku, syna,

vše prvotřídní truhlařina.

S úzkostí hlídá dobu tlecí,

nikdo nesmí hnít déle přeci!

 

Někdy se hrobař cítí sám,

tak dělá druha mrtvolám.

Ač v jejich blízku hýří slovy,

žel, nikdy žádná neodpoví,

a ač se řehtá zvesela,

ani to žádná nedělá.

 

Havran však není nikdy sám,

to já s ním všude chodívám.

Není mě vidět, slyšet ani,

jsem závan větru, pouhé zdání,

a čas mi krásně utíká,

když poslouchám smích hrobníka.

 

Hrobník je vtipný společník,

nosívá černý převlečník.

Přehojný pohled na kosti,

jest mu důvodem k radosti,

přečastý pohled na truchlící,

jest příčinou mu k veselici.

 

A já vždy s ním se veselím,

Mrazivým těžkým hlasem svým.

 Přijde konečná bilance,

dáme se spolu do tance,

do rytmu klapem patami,

a zesnulí tlí pod námi.