perpetuum mobile

topit nás ve větách dnů již dávno zašedlých

toť údělem starého mola

topit a směrovat do náručí posedlých

do rezavého života kola

toť posláním světla na druhém břehu

probouzet a zas nechat uhasnout

jiskru zažehlou od našeho běhu

jiskru zvláštní, malou, úžasnou

schazovat a posouvat tam a zase zpět

do proudu minulosti

kde pohřben vězí štěstí květ

v hrobě posedlosti

kdo poznání v polích zahlédne

a natáhne ruku o kus dál

ten za svého poledne

života svého nalezne grál

a pokud snad poběží

o trochu rychleji než včera

tomu se cesta nemlží

to on je života dcera

toto je odkaz člověka s dírou v hrudi

naděje není jen nápis na dveřích chrámu

je to perpetuum mobile, látka jež budí

to jež zapadá do neštěstí rámu

a žene vpřed silou tisíců koní

zpívá a vypráví před spaním

v údolích teče a ve věžích zvoní

do ucha šeptá s úsvitem ranním

nenechme ji tedy zhynout

v sobě ani v jiných

však nechme ji jen zvolna plynout

ve vodě i v lidech vinných