stařeč

se svíci na stole dřevěném

hlavu nad papírem, myšlenek diadém

hodinu ranní v den sváteční pominem

sedí muž zván róninem

jež s osudem hrával jak s dominem

zestárlý bohém s vrásčitým tělem

vrásčitou myslí otupělém

sedí do papíru hledíce

za svitu voskové svíce

a v myšlenkách klečíce

o životě a smrti jepice

o lidech jež neznají více

rozjímá nad papírem a nad sebou

zdali touto on je osobou

zda i on žil život nebo zda umíral

zda byl voják nebo admirál

ve stínu kamenných katedrál

kde hledal v mladí svatý grál

kde lekce dával, lekce bral

na řádky řinou se inkoustové slzy

a myšlenky na to že konec přijde brzy

jsou na každém listu a křikem ničí sluch

zda byl jsem člověk, zda byl jsem bůh

a proč byl tu onen neustálý ruch

štěstí a žalu bez konce kruh

louky plné květů, mrtvoly a hejna much

kdo poradí starci jak hodnotit sám sebe

s vědomím hříchů ze kterých zebe

ve vzpomínkách na vlastní minulost

na lásku, ochotu, křivdu a zlost

na polibek v podvečer, zlomenou kost

na to že světa byl jen pouhý host

v pláči i v písních pro radost

otázky se řinou jak pot z jeho nitra

nehledě na dnešek, nehledě na zítra

začátek konce již ostýchavě na okno buší

bez okolků bez zábran chce jeho duši

že nevhod přišel, že zrovna ruší

že výpravu chystá na Venuši

a že zrovna dnes se to nesluší

to odvětil by z okna ven

že sílu má a ještě není unaven

výsledek žití svého dřív než soud chce znát

proč tohle nechtěl a tamto zas měl rád

proč státní nedělal převrat

proč koupit chtěl si kolovrat

proč básně četl a na harfu chtěl hrát

proč měl by o tom rozjímat ?