Prášky se duše neléčí

Prášky na tebe,
prášky na sebe,
prášky na angínu.

Proč?
Tu angínu mám z vás.
Nechci žádný léky.

V přítomnosti ztrácí se
mi detaily.
Bílá postel, prostěradla,
nepříjemní chlápci.
Nejsou hezcí.
Kdysi možná.
Bývali z nich chlapci.

Bolest v krku.
Nepotřebuji soucit.
To ta nemoc.
Ležím na podlaze.
Něco vážím.
Nade mnou se sklání pár
chytrých hlav.
Možná mě chtějí zvednout.

Facka sem, facka tam.
Takhle se chová k ženě?
Prý se mám probudit.

Chci usnout.
Propudit se jinde.
Narodit se jinak.
Je to přece lepší.
Varianta hezčí.

Nechte mě tu ležet.
Spát.

Chlapci,
no, tak. Nebudeme
si tu lhát...

Kdepak prášky.
Posbírejte minulost
a šance pokládejte
vedle sebe jako hrášky.
Rozkutálí se.
Možná ne do stran,
ale každý jinam.
Sám.

No, tak, chlapci.

Sklenice vody.
Prášky.

Nepochopili.