snílkova modlitba

údolím růží z marcipánu, kráčel bych já nastokrát

za svitu luny bledé jak tvář na smrtelném loži

do krajů královny lesních doupat

která v roušce grafitové tmy je zlodějkou večerních představ

do krajů šedých menhirů a věží

které stárnou tak jak chtěl by každý smrtelník

kráčel bych já planinou v mlze ranní

postával na ulicích a pozoroval lidský shon

ležel pod sluncem a spálit na uhel se nechal

plaval v moři a v mořské pěně utopil se zas

lepší ale bude sedět doma a koukat z okna ven

amen