Čárky na dveřích

Nenaučili nás žit.
Užívat si, to ano.
Ale žít?
To ne.

A tak hltáme den za dnem
a opíjíme se každým východem slunce,
který nás ukolébá k spánku.
Panicky hltáme den za dnem,
Ze strachu, že s dospělostí přijde kocovina.

Dělám si čárky na dveřích,
těsně nad temenem.
Co jsem odešel z domova.
Dlátko se zarývá do měkkého dřeva,
stejně poddajného jako moje záda,
pod bříšky tvých prstů,
které našim dědům už zatvrdla,
přesycená snahou zapomenout.

Dřív trpěli hladem.
A my při pohledu do prázdné lednice,
víme jaké to je.
Protože první krám je tak blízko,
že bychom po cestě mohli vystřízlivět.

Dělám si čárky na dveřích,
co jsem odešel z domova.
Celou tu dobu,
která se slila v kapku,
co se ještě pořád točí na kraji nálevky.
A ne a ne tam spadnout.

A za tu dobu,
co si dělám čárky na dveřích.
Jsem ještě nedospěl.
Ani o milimetr.