O prázdnotě lži a pravdě

Zase ten list,
list co přišel od nikoho nikam,
skončil v mojí schránce.
Skončil zase tam,
odkud nelze jej číst,
prázdnotu z prázdna,
jsem jen kus blázna,
ani už nejsem si jist,
v kolika skulinách,
z kolika míst,
nabyl jsem na duši prach,
a minul pravdu,
ač lež zásadně odmítám,
ač stále přichází z hradu.
Vše je to napsáno na onom listě,
který však nepřečtu,
a to vím jistě.

Jen z hradu neřestí,
valí se lži,
a mluví o štěstí,
co v srdce se ti uloží.
Nenechej vkrádat do sebe špínu,
je to jen lež,
má pod šatem hlínu,
tvrdí jak tělo má pod šaty krásné,
prosí, by oko tvé na něj se zahledělo,
zahledíš jedinkrát,
a máš to jasné,
pak budeš rád,
že neobdržíš list,
zase ten list,
co přijde ke zúčtování,
nereaguj a zůstaň sám sama sebou,
když uslyšíš lákavé zavolání.

A stejně mineme pravdu,
vždyť mocnější je přece lež,
sype nám peníze od kamarádů,
a ještě huláká, vezmi si, běž!
Proč je tak lehké,
sejít ze správné cesty,
a proč je tak těžké,
rozlišit pravdu
s tělem a duší,
málo kdo z nás to tuší,
vždyť jsou si tak podobné,
a těžké je rozeznat,
kdy mají jen šaty vyměněné,
kdy je to tak, či tak.

Pravda prý vítězí,
tak kde vězí?