I údolí sračky pohltí

Čekám na den,
kdy mě bude vítr hoden
vznést
i v bezvětří
do údolí.

Čeká, až se přestanu života bát,
pak vzlétnu jak bůžek
a budu moct na lidi nebohé
z libových výšek
SRÁT.

Čekám na vítr
v bezvětří,
severní vítr
z jižních Čech.
Je život vážně jen o paradoxech?

Bezprostředně...

Ta života trpkost a hořkost jaká jest
a některé duše uhnilé -
to vše se rázem vytratí
pod návalem
mého SRATÍ.

Údolí čekajíc na tělo mé
kruté a samolibé
z života hořkého a zdlouhavého
jen nešťastnou duši mám
i ta se sprostí těla mého
nevděčného...

Ta duše má
bezmezně padajíc
úskalím vstříc
s pohledem v zrcadlech
a letem v bezvětří
opouštím já duši svou
marnotratnou,
duši
NESVÉBYTNOU.

I údolí ji pohltí...