Prohnilé jádro věci

Bojujeme každý den o kousek chleba,

když máme pomoci jiným, nevíme co třeba.

 

Pereme se každý den s naším osudem,

přejeme si, ať tu ještě dlouhou pobudem.

 

Leč při první krizi hned hlavu kloníme dolů,

vystrašení hned z prvního ponížení a bolu.

 

Každá naše chyba nás velmi silně raní,

raději vinu u druhých, to je přece ta druhá paní.

 

Já ne, já jen omylem svědkem, raději rychle pryč,

důkazy o mé vině rychle útěkem navždy znič.

 

Čekáme, že budeme dalšími Sokraty, u piva,

však obluda se na nás z našeho nitra podivně dívá.

 

Zkažená je celá společnost, my pořád ještě v pohodě,

ztrácíme se mezi dobrem a zlem, v současné době.

 

A tak, aniž bychom si všimli, z dola, z pekla, z prohnilého jádra člověka,

vzniká zloba, závist a především nenávist, ta zlá paní odvěká...