ma draha knihovnice

V pokoji Hoří dvě svíce v plamenech jejichž ohrivam si dlane, jež přikládám k srdci, jako bych toužil rozhořet oheň hluboko v jeho hlubinách.

Od chvile kdy upadam jako do transu, ovinen bílými doušky poezie a recitace, opajim se zadumcivymi a tesknymi polohami hlasu jako naruzivy kuřák hašiše v pokoji bez roucha.

Ziji z oné mše. Před sebe postavym sklenici s rulandou šedou, dva polevkove hrníčky, do kterých vložím ovocne svíce. Zapalim je a nastavím stativ na nejnižší polohovou úroveň.

Nasroubuji na něj záznamové zařízení a již se těším az odjistim svoji poetickou mši. Naliji si pohárek vina do vysoke sklenice, přede mnou stoji rozmrazeny chléb a drevena solnicka.

Naladím se úderem drevene paličky do tibetske zpívající mísy a dlouhou zarikavajici mantrou. Vracím se ke svým zapomenutym duchovním a basnickym kořenům. K meditaci hlasove a vyslovujici. K experimentu. K pramenum Tvořivosti.

To už zapinam záznamové zařízení a ovijim tibetskou mísu okolo prostoru mikrofonu. Vytvářím tak prostorove rotující zvukový efekt, který pote do sublimna odchází s posledním dunive pronikavym chvenim pokoje. 

Vedle sebe mam několik textů. První je basnicka sbírka Rýpat Pir od mého kamaráda Jana Kellera. Otevřu ji a pečlive recituji její první báseň Fraktalova exponencialita n - versa. Každému slovu se snažím dat tvar.

Ac není zvukomalebna, její intelektuální energie je kontrastní a obrazy az geometricky presne, s prorockou intenci. Nalézám vášeň v každé slabice a dusledne přináším každé slovo tu v expresivnim, tu v meditativnim duchu.

Další básne s jeho sbírky deklamuji s krutou neznosti a vášnivou horecnatosti. Hořící sev ocnatosti. Dojdu k poslední delirantne epicke vezi verše. 

Poté přicházím ke sve oblíbené verbální hře. Posypu chléb soli. Rozpulim jej jako tělo poeticke oběti. Namocim ve víně abych smil sve hrisne viny a davam se do tance po klaviature básní psánych v Antibes.

Zde autorský přednes dochází svých vrcholných dispozic. Hořím pro každou volnou skulinku, pro rymovou improvizaci pro táhly melodický výdech dosedajici na hladině vědomí.

Ohybam svoji mysl do labyrintu snových poloh. Láskám se s každou miniaturní casteckou jazyka. Pravděpodobností elevace levitujicich segmentů zachvacuje podvedomou formující plazmu slova. Kovam v endokrynnim magnatu skelet nove básne, se Supramentalni, naléhavější polohou.

Spacialni vibrace poezie, mimosmyslove akty zřícené do hlubin nevědomí, solární předvoje zlamaneho jazyka druidu. Dřív neobjevene pilíře vykostenych znaků.

Intelektualizovat dal tento proces, znamena jej oprostit od rozumove a vuletvorne esence. Je to ve snoubeni vášne, krutosti a něhy. A snem je nahrát takový duet s mojí jiskřivou milenkou jako hlasovou partnerkou.

Pasmo obrazove energie našich zpráv a korespondenci osouladnit v jednom bode společné znehybnele přítomnosti. Ve fluktuacich a předávání one stycne váhy ploch milování a obraznosti. Společné ovineni v pleneru světa, že světa ticha, v ponure zadumcive stinu a světla. Na jejím území. Vzít posluchače na nova mista. Na mista, kde jeho mysl nikdy nebyla.