O výsměchu

Ta choroba zlá, jež tělo žere,

zlá, úporná a rakem zvána,

když však mou mysl nepřepere,

nezlomí mě, dožiju příštího rána.

 

Nemoc, když ti o život usiluje,

pomyslný na zádech táhneš kříž,

vlastní mysl silně život posiluje,

když nevíš to, jsi "Nebi" o něco blíž.

 

S výsměchem proti ní kráčím,

pranic z ní si nedělám,

veselou myslí na ní stačím,

osudu zlému se nepoddám.

 

I když se chce ta mrcha snažit,

po dlouhých osm let trápí tělo,

ať táhne do pekla se smažit,

mě stále upřímě smát se chtělo.

 

Důvodem k lepšímu žití,

býti stále v jeho dění,

nenechat svou mysl hníti,

pomoc může lásky chvění.

 

Dosti hlupců, co po smrti lační,

těm, jenž se do záhuby řítí,

s těmi si třeba něco začni,

když nenalezli důvod k žití.

 

Mě více baví žert a smích,

ptoto Ty smrti se mě střez,

nechci se motat v dobách zlých,

tak Ty smrti, mi na záda vlez!