Dětská duše

Nejkrásnější vztahy, které znám,                            
provázené jsou malými dětmi,                            
takové jinde nepoznám,                            
jsou nezáludní a vzletní.                            
                            
Prožívám je s plnou vervou,                            
trávím s nimi drahný čas,                            
mezi sebou se nervou,                            
s nimi lépe, nežli hodokvas.                            
                            
Bezprostřednost jejich je inspirací,                            
bezelstní, nekonečná látka na učení,                            
problémy všedního dne se hned ztrácí,                            
když ven je pustíš, jsou jak vody zurčení.                            
                            
Čistota jejich duše a bezprostřednost,                            
nepostradatelné dětské žvatlání,                            
mezi srdci staví nejpevnější most,                            
mnohdy do očí i slzy vyhání.                            
                            
Když jsou to slzy štěstí,                            
nic krásnějšího ve světě není,                            
když ale původem neštěstí,                            
pohled na vše se rázem změní.                            
                            
Co stane se, když jejich hlavu hladíš,                            
přidáš k tomu úsměv milý,                            
pod váhou jejich se i svalíš,                            
dopřávej jim i sobě každou chvíli.                            
                            
                            
Přicházíš-li s otevřeným srdcem,                            
ono též rádo to své otevře,                            
nedopusť, stát se pro něj zrádcem,                            
jinak, na tebe ihned zanevře.                            
                            
Oplácet se má v dobru stejným,                            
to umí snad jen malé děti,                            
učme se k nim býti milým,                            
přátel budeme mít jako smetí.                            
                            
Klam a zrada pro ně újma,                            
nesnadno opět to napravíš,                            
svedeš-li to, ne nástrahama,                            
dětskou duši zas uzdravíš.                            
                            
Lásce bychom se učit od nich měli,                            
rozdávat umí plným douškem,                            
u nich třeba býti stále bdělí,                            
při jejich smutku, jsem i já zkroušen.                            
                            
Často s nimi, jak v komedii,                            
kterou život píše sám,                            
do paměti se hodně vryjí,                            
přizpůsobit se jejich hrám.                            
                            
Stále je čemu se od nich učit,                            
děti jinak než my svět vidí,                            
vidí ho takový, jaký by měl být,                            
podle nich, by měl vypadat svět lidí.                            
                            
Když odchází, těžké je loučit.                            
Umění jejich? Dodat energii.                            
Za to mohu jednoznačně ručit,                            
díky tomu stále ještě žiji.