Máří

 

Neměla slzy pro cizí bez páteře,

jméno prý ožije, když mu vtiskneš tvář,

rozlila ústa do krve bez hlasu,

za všecka rána šeptala sůl,

hrdličky míru padaly za kadeře,

čas je jen váhavý kronikář,

vetknul jí stříbrosvit do vlasů,

rozlomil ticho tahem strun.

 

Znal její jméno na dotek

protiklad brailova písma,

četl jí šeptem z mezirtmí,

tisíckrát políbenou deštěm,

štětcem jí vykreslil křídli řek

v hlubinách cizího bezdna,

stavěli šroubená lešení

pro novou naději pod oknem.

 

Zahrady stinných svítání,

kdy dech se setká v mezisklí,

nakreslí šmouhou bílou mhou

zázraky pro čekanky,

třepotavé scházení,

kdy vášeň skrytá v předpeklí

po trnech stéká rosou,

ztracenost jsou opánky,

víra jde nohou bosou

 

pro ne/ukřižované