Ulice domů

Už jenom jedna ulice domů

a já si sedám na okraj cest.

Necítím nohy a prsty a k tomu

plíce mám plné přehnaných gest.

Tak si tu sedím a dívám se, skrytá,

zdráhám se udělat poslední krok.

Tuhne si páteř a křeče mě chytaj

do svalů, do srdce, z posledních slok.

Nikdo mě nevidí, jsem jako mlha.

Mlha co mrzne. Jo, to se stává.

Zkouším už vstát, no jde to ztuha.

A tak to pokaždé (jako vždy) vzdávám.

Už ani nevím, proč jsem tam nešla.

Něco mě drží jak stažená kravata.

Svědomí chechtá se, že to byl přešlap,

svědomí plné much a samá záplata...

Zvedám se těžce a znovu padám.

Je to pár kroků na konec světa.

V ozvěnách svého Já spílám svým vadám,

že nejsem hrdina, že jsem jen sketa.