Nenávist

NENÁVIST

Já tě tak nenávidím,
přitom tě miluji.
Jen tiše jim závidím,
zlepším se, to slibuji.

Nebaví mne práce,
líný jsem to básník.
Už nevnímám zase,
pardon, musel jsem se zasnít.

Proč existuje zima?
A s ní ten otravný mráz.
Čí je to jen vina?
Když bohém zlije se pod obraz?

K čemu ty přesládlé písně?
Umělé umění pro peníze.
Poezie uvězněna do skříně,
smysl žádný, hlavní obnos, že?

Na co ty zbytečné povinnosti?
Námaha bez výsledku, bez cíle.
Nemám jich již přece dosti?
Stal se tak ze mne člověk bez píle.

Zrušil bych smrt malých dětí.
Proč musí odejít čistá duše?
Však smím si nasypat na hlavu smetí,
co člověk jako já vůbec může?

Je toho čím dál víc a víc,
prostor mi je velice těsný.
Obklopuje mne totiž nenávist,
opak lásky, termín ovšem přesný.

Nejradši bych utekl pryč.
Jen já, dívka, sešit a pero.
Čti básně, písně slyš.
Přemýšlím nad tím, nad čím by se nemělo.

Nezbývá mi, než zůstat tady.
Tady, kde nenávist je chlebem.
Tady, kde proti sobě stojí davy
a hubu namažou ti medem.