PAVEL HANUŠ, žokej

https://www.email.cz/download/k/liPYaRUBZHpKde7E5AreDqAZw4vuqQPE1XXpVK2MybSxbuA0hh2fO-rZLOP2ZThvM_FE-yY/Miron%20Bococi%20Free%20Style%20Horse%20Show%20by%20Irene%20Su%C3%A1rez%20Studio.mp4

 

Psal se 16. apríl, když se rozkřičel a světlo světa spatřil a svět ho uslyšel. U jeho zrodu stála dobrá víla. Narodil se chlapeček. Byla v něm veliká síla, i když byl jako drobeček.

 

Kolik uteklo vody, když ve vršovickém činžáku myli s bráchou schody? Kolik puchýřů a boláků?

 

Stal se z něj muž úžasného ducha. Pavel Hanuš urážlivá slova suchá jednoho trenéra na svoji adresu ještě, než dozněla, vypotil do dresu.

 

A přišla ta chvíle, kdy nad koňskou hřívou proletěl cílem a hubu křivou pokořil. Obrovské úspěchy, veliká sláva!

 

I slzy do řeky, když krásná hlava Svantovíta tiše leží. Vzpomínka v srdci skrytá do otěží smutek zapřahá, hořká, bolavá.   

    

Přestal plakat. Pro ten žal začal zas makat. Znova vstal. Vůle a dřina. Hladovění. Jak chutná hlína? Zapomnění.

 

Zas nad ním stáli. Rány šili. Zhmožděné svaly. A netušili, jestli se vrátí. Už tam byl… a všichni svatí. Cíl!

 

S úsměvem krásným, až se tajil dech, chlapec v mé básni, s fialovou na zádech, překonal hranice lidských možností.

 

Skončila štvanice, z jeho něžností šílely ženy i koně. A on žil pro ně. Zvítězil! Znova a znova. Bojovná duše. Obdivná slova pro Pavla Hanuše.

 

                                       Až zavoní posečená louka

                                       A pohladí mě měkký mech

                                       Snad ani sova nezahouká

                                       V mých nejčernějších snech

 

                                       V tom tichém lesním příšeří

                                       Na tebe budu vzpomínat

                                       Až jednou vejdeš do dveří

                                       A řekneš tiše: mám tě rád