V rozporu

Divokost v srdci
a úzkost v hlase
trhaj mě vlci
na krku, v pase
hladovou zvěří
stávaj se lidi
rozdílně měří
a jsou dost divný.

Krvavé šrámy
loupou se na těle
podivné dámy
hlučné a veselé
a v hluku trapnosti
točí se u tyče
ohňostroj marnosti
u cukru a biče.

Pomalu proplétám
své cesty bolesti
s časem tu odkvétám
a skřípu čelistmi
na nohách okovy
táhnou mě k zemi
brání mi v rozletu
mou duši plení.

Dáváš mi naději
však nelze ji přijmout
chtěl bych žít snadněji
a nad smutkem plivnout,
nelze však příjímat
když stále jen dávám
život mě vyždímal
a smutku se vzdávám.