Úhel pohledu

 

Expanze sluneční elegance,

Zatmělá,

ve světelné mementu noci,

prachosfornosti časoprostoru nese v mlze tajemství.

 

 

Ocitám se na místě dimenzionálního shonu,

kde brány otevřené volají : „Nahlédni na planetu mou….Ne mou“.

S překřikování neslyším nic jen šum.

 

 

Akce v mimo prostorovém kontinuu v dimenzi futurismu,

sežrala mě i s útroby srdečního svalu, pocitu mé samoty,

v mém těle pulzuje rytmus boom bác…

Ladí se.

Tělo hýbe se.

V prostoru proudu vlny své.

 

 

Má mysl.

Zrakový jev.

Pozoruje chrliče obrazců barev měnících se v mandaloidních procesů,  

do hlavy vklouzá víc,

duše vzlétá k oblakům, až přes vesmírné brány prochází…

 

 

Na cestu zpět obrátila mě únava,

jež do těla náhle narazila.

Plynutí plné noci, kde nacházela vnitřní úžasy.

Odcházejíc v měsíčním svitu mezi větví stromů mě hladí, jeho záře…

 

 

Ptáče, objevilo se, vyladilo mě z mé sféry ,se mnou čas trávit chtělo, já tvrdé NE ustrnula.

 

 

Domněnka mé vidiny dovedla před vzrostlý strom.

Zastavila.

Objímám, nasávám energii, pojím tvou mízu s mou krví, cítím proud smyslnosti,

tok informací, co zprávy nesoucí výš do mysli mé „Vystup výš, nahlédni mým zrakem“…

 

 

V krvi mé, strach proměnil se v entuziasmus, hnací motor,

chtíč vidět z koruny.

 

 

Lehká se zdám, jemností nastupuji, tančím ve větvích, ladnými skoky vzhůru se nesoucí.

Náhle jako mříž zastavily mě protkané proutí při špičce jedle.

Jsem s toho vedle,

Usadila mě na nejvýše povolené větvi,

kde tří patrový dům nízký se zdál.

 

 

Pohledem zavadila na svou nížinu,

Hned v hlavě protočily se kola opačným směrem, pochopení uviděla stavu samoty. 

 

 

Co tím básník chtěl říci… Více pohledů utužuje mysl, staví nové pokoje v podhradí… Věřím, že tě to pohladí.