Bez moc

Svaly v těle těžknou,

skřípou pod záštitou noci,

proležená skrz na skrz,

celý den spánku dostávala.

Po třech hodinách buzení,

základní věci navštívit voda, wc a opět zpátky ulehnout.

Knedlík v krku, víčka těžká jako kilo peří, mě to tíží…

Ucpané dutiny,

nic neslyším,

mluvit nemůžu,

to pro mě nejhorší stavy vědomí…

Proč tento stav ke mně přišel?

Po bdělých nocí chtělo se mé tělo vyspati?

Či po horlivosti tance extáze v klubech, spoustu drinků v krvi?

Za co se mi to tělo mstilo, že dýchat nedovedu…

Nemoc navštívila tělo mé.

Ne moc – nemít moc nad svým tělem.

Nemoct udělat nic, jen věřit, důvěřovat ve své mocné tělo,

že překoná návaly horka propletené prouděním zimomrazu.

Bezmoct ve víru v ducha obrácena…

V sauně vypotila, rozpustila se ve hmotě sebedestruktivních myšlenek,

díky níž nemoc, bezmoc obklopila mě.

Nebičuj se myšlenky zbytečnými, nech je plynout,

Staň se pozorovatelem jejich,

jak v hlavě rojí se neustále nové a nové zvláštní až děsící

co nám sdělují, ukazují jen malý úhel pohledu…

Opět zanikají, je zbytečné rýpat se v nic, vždyť je to o hovně.

Kam dospějeme dumáním?    Nikam…

Jaké myšlenky mě do stavu bezmoci dostali, to zajímá vás?

Pocit samoty ve veselých svátcích mě provází,

nejistota ve vztahu čtvercovém odstup jsme si dali?

Či lež vylezla na povrch, ta obří nejistota mě děsí.

Dnes odešly ode mne, proto volně psát můžu o múze skrze světlo protkané…

Děkuji za vyposlechnutí mé dvoudenní nemocnosti v těle velemontně setrvávat…