O životních formalitách
O životních formalitách
Anotace: Především o jedné z nich.
Sebevražda je tak strašně formální -
říkám si, než skočím ze skály.
Skandální.
Kapalním.
Zvládnu to sama, děkuji.
Odrazím se rukama a poletím.
Pryč. Zatím sedím.
Na okraji života kývu nohama
Do rytmu dechu. Nemyslím.
Život mi tak trochu překáží ve výhledu.
Uhni.
Chci slyšet křik stromů ve větru.
Křičí něco o tom, že jsem sebevrah?
Je mi to vcelku fuk.
Mám strach.
Asi se jen bojím, že se spletu
A místo vně skončím zase uvnitř.
Ze zmatku, uprostřed letu.
Je to jako každý jiný den
A tak si tu tak sedím a pak volně padám dolů.
(Jen nesedím na skále, ale u psacího stolu.)
Autor The Bell Jar Girl, 02.01.2017
Přečteno 538x
Tipy 3
Poslední tipující: malyK
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
To je dobře, že sedíš u psacího stolu. Z toho pohledu se to čte mnohem líp. Kdybys zrovna letěla, jen málokdo by ti z toho letu rozuměl a navíc se v tom fofru blbě ťukají písmena. Ta kraksna prostě letí nějak rychleji a člověk se pak musí moc natahovat. Prostě pitomé fyzikální zákony nebo co. :oD Takle se mi to moc líbí. :O) ST
02.01.2017 09:19:31 | Tichá meluzína